Glosy | kapitola 5, část 1

Harry očima poděkoval a nalil si a zemřel. Snape jenom poznamenal, že mu ten jed ukápl nechtíc a všichni začali vesele obědvat.Snape očima řekl: Myslím že když si koupíme terárium plné plazů a Varanů Komodo, vyděláme na nich balík. Harrymu zazářily oči. Nikdo si jejich očního kontaktu nevšiml, a tak ani nebyly žádné otázky typu: ,,Vidíte, už si začínají rozumět." a oznamovací věty typu "Budete kamarádi?"
,,Harry, co dnes budeš dělat?" (enter enter!)

Otočil se Sirius na svého synovce.

Ten ale neodpovídal, tak to Sirius nechal na později.

,,Přemýšlel jsem, že úkoly. Máme jich tentokrát více než jindy. A měli bychom pohřbít Harryho. " pravil Natan Pánev

Zatvářil se značně sklesle.

,,Harry tenhle rok měl dělat děláš NKÚ, takže je škoda, že už není mezi námi... ty úkoly jsou pouze pro tvé dobro."

Teď vůbec nevypadala jako babička, nýbrž jako profesorka McGonagalLLLLLLLLLLová, Harry se až zalekl, když uslyšel její káravý hlas. Radši nic neříkal, kdo ví, co by mu na to ještě řekla. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že tvář jeho babičky se stáhla do milého úsměvu. Harryho tvář se stáhla něhou.

,,Ale jestli chceš, hohu ti s tím úkolem z přeměňování pomoci."

"Hohó!" souhlasil Sírius Claus s tímto nápadem.

Harry nadšeně přikývl. Byl rád, že mu babička pomůže, protože tentokrát zde neuvidí Hermionu, a tak by mu neměl kdo pomoci. Babička se s očekáváním podívala na svého syna Severuse. Doufala, že pochopil proč, ale to už se na něj otočili i Brumbál, Sirius a Harry.

,,Severusi, pomohl by jsi Harrymu s úkolem z lektvarů?"
"NE!"

Severus konečně zvedl profesora Kratiknota na stůl a natočil mu hlavu.směrem na Brumbála. Brumbálovu klidnému hlasu se nedalo odporovat. Podíval se na svého otce, Kratiknota, potom na Harryho. Chvíli ho pozoroval a potom pomalu kývl a pojal se pokračovat v snídani a odešel do svého pokoje. Mezi dveřmi do jeho pokoje jej zastavil Sirius.

,,Harry co se děje?"

Harry se na něj se zlostí podíval. "Čárka v tvé větě chybí! Co se to s tebou děje?"

,,Co se děje? Ty se mě ptáš, co se děje?...... Děje se to, že jsem prostě mrtvý, vole, mrtvý! dědeček s babičkou se snaží, abych se spřátelil se Snapem. Ale to nejde! Nenávidí mě! Já mám dar, kterej – fuj! měl patřit jemu. Dar, který mu sebral už můj otec. Já ho chápu a nic mu nevyčítám, ale pochybuji, že by byl býval byť jen okamžik, kdy by ke mně necítil nenávist. Ale já mu odpustil." To se nám to tu přiostřuje.

Harry zavřel Siriovi před nosem. To se přece nedělá. To je prostě neslušný, Žozefo. Jo jó Ten tam ještě chvíli koukal do zavřených dveří, ale během chvilky už přešel přes chodbu a vcházel do mučírny vedle svého pokoje, potřeboval se trochu odreagovat a v zásobě měli, kromě již mrtvého Hagrida, ještě Prýtovou a Lockharta. Ani jeden z nic si nevšiml muže stojícího na schodech. Ten tam ještě chvíli stál, ale později se po-hlavě zřítil dolů a zamířil do svého pokoje.

Harry zůstal ve svém pokoji až do oběda, který mimochodem už proběhl. Chvílemi ležel na zemi posteli, chvílemi přecházel pomístnosti a chvílemi metal kotrmelce a salta, nebo jen tak koukal z okna. Přemýšlel. Ptal se sám sebe, jestli si někdy bude rozumět se Snapem. Jestli bude jenom chvilka, kdy na sebe nebudou pouze vrčet a řeknou si i nějaké milé slovo. Třeba: "Varan Komodo!", nebo: "Vole!"

,,Nechoď tady pořád dokola, znervózňuje nás to, ty blbče!!!" řekla langusta a vrátila se do hejna dohrát partii mariáše.

Harry se lekl, v pokoji kromě něj nikdo nebyl. Potom jeho pohled padl na knihovnu, kde se natrvalo usadilo langustí hejno a ležely jeho dvě dědičné nemoci (knihy). Hodil na ně akorát znechucený pohled, ale sedl si ke stolu a dal hlavu do dlaní.

,,Je toho na tebe moc, nezvládáš to? Co ti pomáhá se odreagovat?" zeptal se Leoš Mareš ze svého plakátu nad Harryho postelí.

(Vím, že jsou ty věty divný, ale odpusťte mi to.) Víme taky. :D Nemám slov.

Harry se s podivem zadíval na knihu Země. Uč se nepodivoval nad inteligencí knih, chápal, že jsou hodně staré a už toho mnoho musely zažít. A to jim dodávalo Einsteinovu, Yara chtěla říct Cimrmanovu... inteligenci... já mám třeba takhle starý foťák a přesto: moc inteligentní není. Zamyslil se, v mysli se mu okamžitě objevili myslící misky musli (v rodě mužském, no) hodiny, které strávil ve vzduchu na svém košťeti.

Proto rychle sebral své koště a běžel na zahradu, nedbaje vševědoucího pohledu to jsem ještě neviděla svého dědečka a začal zametat všechen ten svinčík. Hned ve dveřích nasedl na svůj Kulivý blesk *válí se pod monitorem smíchy* a tou největší rychlestí odchlestil (*nechává si patentovat tento nový pojem*) pryč odstartoval, letěl k nebi, které toho dne bylo bez mráčku.

Ve dveřích zůstali stát dědeček, Sirius, babička a Snape. Pozorovali chlapce, jenž na koštěti z jorkšírů dělal takové "kousky", že je až mrazilo za krkem a ruplo mu v zádech. Ovšem oni neudělali nic, aby ho zastavili. Věděli, že musí mít důvod, proč padá dolů k zemi... tohle dělá. Mimo to to byli lidé vzdělaní a znali gravitaci. Asi neměl rád jorkšíry. Nechtěli jej rušit a tak pomalu vlezli dovnitř a zavřeli za sebou aby neslyšeli srdcervoucí jorkšíří štěkot.

Severus se vydal do svého pokoje, kde si sedl za stůl, odtuď měl skvělý výhled ven, a tak vyděl každou chvíli Harryho, jak zkouší něco jiného. Bylo zajímavé, že nekopíruje své karetní protihráče ani jiného hráče, jenž mohl vidět na mistrovství světa ve Famfrpálu, ale padá volně k zemi. On si vymýšlel vlastní úskoky dokonce i své flinty. Vrrr...

Ach ano, všichni v rodině hráli famfrpál, pouze Harryho matka a matka Severuse, Jamese a Siriuse nehrály. Bylo vidět, že Harry zdědil rodinný talent a byl v tom moc dobrý. Až ukončí školu, určitě se o něj popere mnoho paralympijských týmů. Pochopitelně.